Prvních devět etap máme za sebou!

Tak jsme přežili prvních devět etap stého Gira. S odřenýma ušima jsme se probojovali do volného dne a děláme vše proto, abychom se dali alespoň jakž takž dohromady.

Sicílie byla opravdu krásná. Krásná, ale těžká. Čtvrtá etapa s cílem na Etně nás opravdu prověřila. Nejprve stoupání na pas mrtvé ženy. Krásných 30km, ale hratelných. Potom přišel sjezd s výhledy na Etnu i do italského zeleného vnitrozemí. A nakonec Etna samotná. Šli jsme ji v tu chvíli dost na hraně. Nahoře bylo o nějakých 20 stupňů méně než na jejím úpatí. Nejčerstvější jsme na vrcholu nebyli.

Pátá etapa s Cílem v Messině nás provedla mafiánským pobřežím. Castiglioni a podobná městečka jako z Puzových knih. K tomu hrozné vedro a šílený provoz v Messině. Na formě nám to moc nepřidalo.

Šestka již na pevnině. Cíl v Terme Luigiane. Krásné cestování podél moře přešlo v divoké státovky a další pád. Jarda Odvárka potkal bednu v odstavném pruhu, ale nakonec to odnesl jen loket. Naštěstí. Dojezd byl hodně zdlouhavý. Opět ve tmě a opět do kopce. K tomu dlouhý přejezd do kempu a čtyři hodinky spánku.

Pak přišla sedmička a nejhorší zážitek na koloběžce pro všechny z nás. Etapa vedla prvních 130km po dálnici. Motali jsme se kolem, ale občas jsme museli na dálnici doslova vylézt. Cesta totiž z nenadání končila. Třeba u řeky.

Když jsme se z toho pekla vymotali, hlásila cedule 90km do cíle. A bylo již hodně pozdě odpoledne. Do toho brutální protivítr a provoz. Životní krizi chytl Vašek a chvíli to vypadalo, že přijdeme o jednoho člena výpravy. Nakonec jsme ale cíle v Alberobellu dosáhli po 130km. Dost pozdě a v hodně šíleném stavu.

Po nočním přesunu do kempu a další spací čtyřhodinovce Vašek odmítl vstávat s tím, že končí. Nakonec ale ze stanu vylezl a postavil se na koloběžku s tím, že vzdá až na stupátku. Start osmé etapy  byl lehkých 80km podél moře v pekelné výhni. Vašek se rozjel a v kopcích Gargana už letěl. Krásná etapa, i když s nočním dojezdem. Na konci na nás čekala italská televize RAI a vyslali jsme projekt do světa.

No a devítka s cílem na kopci Blockhaus. Rozjeli jsme ji docela rychle na státovkách podél moře. Teploměr místy ukazoval 40 stupňů. Pod Blockhausem ovšem stála závora. Díky Auroře a spolupráci s RAI se nám podařilo dostat nahoru mediální vůz. Protože pro ostatní byla silnice zavřená, byli jsme v těžkém stoupání úplně sami. Slunce zapadalo za horské štíty a stíny putovaly údolím. Do toho úplné ticho. Nejhezčí západ slunce, který jsme na koloběžce viděli. Kopec byl těžký, ale nějak jsme ho vylezli a hurá do volného dne…

Díky všem za podporu. Pozítří vstoupíme do druhé poloviny Gira. Do té mnohem těžší poloviny…