Přejezd republiky

Přestože většina našeho týmu se teprve rozehřívá, Pelcík s Kulkysem jsou v plné formě. Po návratu z Mistrovství světa v Austrálii si střihli útok na traťový rekord Přejezdu republiky ze Šluknova do Vyššího Brodu. 350km jim trvalo něco málo přes 18 hodin. Jak ale píše Pelcík, byla to smrt…
IMG_5683 Konečně Jistebnice, to snad už nějak dokopeme. Michale, zvolni mi trošičku, cejtím, jako by mě chtěla chytnout taková ta nepěkná, zlá věc, asi křeč. A tak jsme si asi o půl kilometru v hodině nakonec zpomalili. Škoda, nakonec nám to o pár minut pod těch 18 hodin dojet nepodařilo. Byli jsme rádi, že jsme dojeli vůbec. V několika chvílích to vypadalo, že dál už nepojedeme.

Příjezd do Šluknova jsme měli přesně podle plánu. Po práci zabalit věci, hurá do auta a následně přespat již kousek od startu, kde v 5 hodin ráno chceme vyrazit. Vyrážíme v poslední vlně závodníků, tušíme, jak jedou ostatní a svižně se vydáváme do prvních kilometrů. Cestu jsme plánovali večer před spaním. Jak se ukázalo, moc jsme si ji nepamatovali. Tím si lehce zajíždíme kolem 10-15 kilometrů. Daleko horší se ukáže fakt, že kopce ve snaze dohnat čas vyjíždíme moc rychle. Tak probíhá jízda pěknou krajinou lehce sjezdařsky až do Štětí.

Od Štětí stoupáme k Řípu, abychom pokračovali na Veltrusy. Úmorně nás smaží slunce a ve stoupání do Klecan se projevuje přepálený začátek. Již cítím náběhy na křeče a to nejsme ani v Praze a zbývá nám do cíle ještě hodně přes 200km. V Praze při obědě před Žlutými lázněmi mám sto chutí jet domů a zabalit to. Nakonec pokračuji a myšlenkami se soustředím jen na bližší cíle. Tome, zkus ještě Zvole. Dobrý. Tak ještě to Jílový. Taky to šlo. Neveklov, Monínec jdeme pěšky.

Stoupací peklo máme za sebou. Konečně Jistebnice. V Týnu fotografie místo nefungujícího automatu a další stoupání k Temelínu. Propleteme se vesničkami okolo Českých Budějovic a s padající nocí jsme v Českém Krumlově. Zbývá posledních cca 40 km. Přes 300 v nohách, které už moc nechtějí dál.

Na poslední zastávce před cílem, která byla v Rožmberku, dostávám obrovskou zimnici a nemohu pokračovat, aniž bych se oblékl. Stavěli jsme, protože Michal dostal hlaďák a nemohl by bez občerstvení pokračovat. A dál a výš stoupáme podél Vltavy k Vyššímu Brodu. Benzínka a konec. Konečně. Mám pocit, že každou chvíli umřu. Bolí mě nohy, ruce, mám oteklé kotníky a omlácené prsty u nohou. Ale jsme tam. S téměř 200km trvající krizí jsme to dokázali. Dojeli jsme a i v překvapivě dobrém čase kolem 18 hodin.

Napijeme se, balíme koloběžky a vyrážíme zpět do Prahy, kde konečně uléháme a po necelých 24 hodinách na nohou jdeme konečně spát. Myslím, že následující dny budou strašně bolet, než se tělo dá znovu nějak dohromady.