Krátký příběh o návratu

Přemýšlet o návratu jsme začali vlastně již na Champs Élysées ihned po dojetí Tour 2013. Sedli jsme si s Alpem před McDonald, zpocení, unavení a šťastní, že to máme za sebou. Spořádali jsme každý asi šest cheesů. Super návrat do normálního života po třídenním pekle. A v euforii jsme stříleli nápady co, kdy, kde by se dalo na koloběžce ujet.
KF_prijezd_Pavlína Soukupová_10

Po návratu domů jsme na vše úspěšně zapomněli a chuť někam se handrkovat pomalu mizela. Lenivěli jsme. Tloustli jsme. A tak nějak se plácali sportovním životem sem a tam.

V zimě 2015 jsme se šli s Vaškem proběhnout do lesa a jen tak nás napadlo pinknout si Rubéčko. Asi se nám trochu zastesklo, a tak jsme v dubnu den před cyklisty projeli klasiku Paříž-Roubaix. Jeden den trochu drkotavého putování. Pěkný výlet.

A zase jsme si začali povídat, coby kdyby. Jisté zůstalo jedno. Pokud něco, musí to dávat v celku nějaký smysl. A pokud něco dává smysl, je to „Corsa Rosa,“ jak vše později nazval Alpo. Nevím, co to znamená přesně v překladu, ale každopádně jsou to všechny velké etapáky (Tour, Giro, Vuelta) v roce, kdy se pojedou posté v dějinách. Tour máme za sebou a Giro je mnohem blíž, než se zdá. Devět měsíců a budeme stát na trati. Rozhodnutí padlo na podzim 2015. Od té doby vše chystáme. A den před olympiádou s tím jdeme ven. Pomalu si začínáme vzpomínat na všechna ta pekla, co nás ve Francii potkala. Začínáme se bát i těšit zároveň.

A Vuelta? Pokud Giro ujedeme, budeme se muset vrátit ještě jednou. Ne za rok, ne za dva. Bude to za 29 let. Pokud ještě bude existovat svět kolem nás, vydáme se v roce 2045 znovu na cestu. Některým bude přes 50, některým přes 60 a Alpovi přes 70. A teprve v ten okamžik to celé dá smysl. Završení něčeho, co bylo kdysi započato bláznivým Vaškovým nápadem. Pak teprve budeme moci klidně spát…